Slavná světová klasika: Les Diaboliques

Jsou filmy, které musíte vidět, než zemřete! Jistě znáte populární sérii knih, která mapuje vybraná díla světové kinematografie a možná, že jste dokonce jedni z těch, kteří si i zhlédnuté filmy odškrtávají. Film Les Diaboliques je přesně ten film, co minout nesmíte.

Pokud ho totiž náhodou minete, nikdo neví, co se odehraje během vašeho odchodu na jiný svět. Smrt totiž nemusí být definitivní, ostatně přesvědčte se sami.

Vítejte na soukromé internátní škole, kde intriky a pomluvy jsou stejně špinavé a zapáchající jako školní bazén. Manželka sadistického ředitele Michella (Paul Meurisse) Christina (Véra Clouzot) je slabá na srdce a její manžel si je toho patřičně vědom. Od rána do večera jí tyranizuje podlými útoky a cíleně z ní dělá slabomyslnou submisivní trosku. Christina se spřátelí s jeho bývalou milenkou Nicole (Simone Signoret), která je stejně tak protřelá životem, jak je patrné z jejího zevnějšku. Obě ženy si rády zanadávají na Paula, který neváhá žákům servírovat smradlavé ryby a svou despotickou a neurvalou povahou děsit všechny ve svém okolí.

Obě ženy se tak odhodlají k promyšlenému chladnokrevnému kroku. Christina, která celou instituci financuje, se rozhodne za vydatné podpory Nicole, Michella opustit a odjet s ní pryč. Z penzionu pak manželovi zavolá, že může zapomenout na její dobrodiní. Paul, chudý jak kostelní myš, prodá svůj oblíbený slovník, aby měl na jízdenku a jede se s manželkou usmířit. Jenže je příliš pozdě. Ženy ho utopí ve vaně. Svůj důkladný plán pak završí, když jeho mrtvé tělo převezou zpátky do školy, kam se obě po činu vrátí a hodí ho na dno smradlavého bazénu. Po pár dnech je však polije smrtelná hrůza, když jeden z žáků řekne, že hovořil s ředitelem. Jenže ten je přece na dně bazénu, nebo ne?

Režisér geniálního thrilleru Mzda strachu Henri-Georges Clouzot má v tomto filmu ještě větší pomník, než ve svém mistrovsky vymyšleném snímku o převozu extra výbušného nákladu nitroglycerinu s Yvesem Montandem. Film Les Diaboliques byl totiž ve své době tak obrovský hit, že se dokonce novináři posmívali Alfredu Hitchcockovi, že mu sebral korunku mistra filmového napětí. Mistra to tak nahněvalo, že se okamžitě spojil s autory knižní předlohy, aby mu také napsali nějaký strašidelný příběh a bylo z toho Vertigo. Alespoň tak zní legenda. Ve skutečnosti to bylo tak, že když autoři knižní předlohy zjistili, že práva na jejich knihu Les Diaboliques chtěl koupit Hitchcock, napsali Zpět z říše mrtvých, který nabídli rovnou Paramountu a ten práva pro Hitchcocka koupil. Mimochodem oba pánové napsali podle stejného úspěšného konceptu knih hned několik. Ale vraťme se k francouzské klasice.

Ve filmu je několik památných momentů, které se staly častými citacemi. Robert Zemeckis si s žánrovým vrcholem převzatého z tohoto filmu – vanou, vyhrával v duchařině Pod povrchem s Harrisonem Fordem a Michelle Pfeiffer, Jeremiah Chechick natočil remake filmu se Sharon Stone a Isabelle Adjani a inspiraci nalezneme i v horroru Hush, Hush Sweet Charlotte režiséra Roberta Aldriche nebo v thrilleru René Clementa s názvem La maison sous les arbres v hlavních rolích s Faye Dunaway a Frankem Langellou. Momenty filmu však nemohou přebít jeden z objektivně nejnapínavějších filmových konců v dějinách kinematografie. Závěr je opravdu mistrovský.

Les Diaboliques je film, který však nemá jen geniální závěr, ale funguje po celou dobu svého trvání. Napětí a hrůzu dokáže na diváka přenést i ze zdánlivě obyčejných scén jako večeře mezi přáteli. Postavy nejsou jen nahodile načrtnuté, jak bývá občas v žánru zvykem, ale motivace jejich činů prochází vývojem až k překvapivým vyústěním, která se nesluší prozrazovat dopředu. Závěrečný dovětek pak jistě pobaví spikleneckým mrknutím na diváka. 

Les Diaboliques

Francie 1955, režie: Henri-Georges Clouzot, scénář: Henri-Georges Clouzot, Jerome Geronimi, Fréderic Grendel, René Masson podle románu Celle qui n´etait plus pierra Boilleaua a Thomase Narcejaca, kamera: Armand Thirand, hudba: George van Parys, hrají: Simone Signoret, Véra Clouzot, Paul Meurisse, Charles Vanel, Jean Brochard

114 minut, 1.37:1, 35 mm, černobílý