Pinakotéka: Dürerova Růžencová slavnost

Málokterý obraz upoutá na první pohled diváka v umění nesečtělého jako právě Růžencová slavnost Albrechta Dürera, perla českých galerijních sbírek.

Do sbírek Národní galerie se Růžencová slavnost dostala akvizicí v roce 1934, ale pohyb obrazu je docela zajímavý. O tom ale později. Původní provenience je kostel San Bartolomeo v Benátkách. Němečtí kupci v Benátkách si obraz objednali za 110 rýnských zlatých, což byla pro Dürera nabídka, která by jemu i rodině významně vylepšila životní standard. Na cestu do Benátek si musel půjčit od kurfiřta Friedricha Moudrého a radního Vilibalda Pirkheimera a aby se o půjčku nebáli, vzkázal jim:“Mám totiž Němcům namalovat desku, za kterou mi dají 110 rýnských zlatých, z čehož neutratím než pět zlatých. Desku si ještě do osmi dnů připravím bělobou a škrabkou. Po tom na nich chci hned začít malovat. Musí totiž, dá-li Bůh, stát měsíc po velikonocích na oltáři. Doufám, že Bůh dá a všechny ty peníze ušetřím. Z nich vám chci zaplatit.“

Albrecht Dürer, renesanční umělec v tom nejlepším slova smyslu žil a tvořil v svobodném říšském městě Norimberku. Růžencovou slavnost namaloval během svého druhého pobytu v Benátkách v roce 1506 a právě znalost tamější kompozice a koloritu tuto malbu výrazně inspirovala, zejména pak znalost rukopisu benátského mistra Giovanniho Belliniho, který ho pozval do své dílny a Dürera naprosto okouzlil. Věhlasný malíř s Dürerem hovořil jako rovný s rovným a seznámil ho se svou tvorbou, Dürer navíc zjistil, že jím milovaný malíř Andrea Mantegna je Belliniho zeť.

Růžencová slavnost je olej na topolovém dřevě a má rozměry 161,5 x 192 cm. Obraz je značen na listu, který drží Dürer v rukou, malíř se na obrazu totiž sám zpodobnil: Exegit quinque / mestri spatio Albertus / Dürer Germanus / M. D. VI. / AD

Dürer nechtěl malovat obraz, tak jak by se slušelo na malíře na sever od Alp, naopak chtěl svou Madonu namalovat ve stylu těch nejkrásnějších italských, zároveň však chtěl dodržet tradici objednavatelů obrazu, tedy norimberským a augsburským pánům. Ve fialovém taláru, tak klečí na zemi zakladatel bankovního domu Jakob Fugger a v bledě modrém plášti jeho bratr Ulrich s manželkou Veronikou. Za Ulrichem klečí v černém šatu zakladatel fundace kostela Jeroným Augsburský. Před Madonou jsou zpodobněni také nejvyšší představitelé světské a církevní moci, papež Julius II. a císař Maxmilián. Všichni jsou věnčeni růžovými věnci. Za Madonou stojí svatý Dominik, tedy zakladatel růžencového kultu, jak věnčí kardinála Girardiho.

Vpravo jsou dvě skupiny pozorovatelů, samotný malíř Albrecht Dürer držící list se signaturou a učený Konrád Peutinger. Krajina s výjevem však ani zdaleka nepřipomíná krajinu italskou a i architektura je ryze německá, stejně jako Madona je plavovlaská kráska v modrém šatě a andílci se růžolí s buclatými tvářičkami a věnečky v ručičkách.

Dürer však ani zdaleka nebyl trpěn benátskými malíři, během malování na něj přišla hned čtveřice udání a nakonec musel zaplatit do cechovní pokladnice 4 zlaté, zato, že ve městě provozuje cechovní řemeslo. A po prvotních výsměších, že umí jen rytiny, poslal 8. září dopis panu Pirkheimerovi:“I o tom vězte, že moje deska praví, že by dala dukát za to, kdybyste ji viděl. Je opravdu krásná a pěkně vybarvená…Umlčel jsem teď i malíře, kteří říkali, že se vyznám v rytí, ale při malování neumím pracovat s barvami.“

Po namalování zakázky je Dürerovi nabídnut plat 200 dukátů ročně, pokud zůstane v Benátkách a bude tam malovat, jenže Dürer je zodpovědný, vrátí se domů, aby zaplatil dluhy, postaral se o dílnu i manželku.

Obraz z Benátek koupil do císařských sbírek Rudolf II., ostatně na obraze je zpodobněn jeho milovaný otec. Později v roce 1663 obraz restauroval malíř Karel Škréta a za vlády Josefa II. obraz zažil nejděsivější potupu, když byl prodáván v trapné dražbě za vyvolávací cenu 1 zlatý. Obraz byl vydražen profesorem Ehemanem za 1 zlatý a 18 krejcarů, protože byl velmi poškozen. Od něj pak obraz koupili strahovští premonstráti, kteří obraz nechali restaurovat v Litoměřicích. Tamější restaurátor Grus však obraz hrubě znehodnotil, když chybějící části domaloval podle tehdejšího vkusu a po akvizici do Národní galerie proběhla výrazně pietnější oprava hodná velikosti tohoto skvostného díla. Poslední restaurování díla proběhlo v roce 2010.