Kauza Obnova Mariánského sloupu v Praze

Minulý týden se na pražském Magistrátě projednávaly dvě petice vyjadřující stanovisko k obnovení raně barokního Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

   Dnes už víme, že za současného zastupitelstva nebude Mariánský sloup znovu umístěn na Staroměstském náměstí. Jen pro doplnění pod peticí za obnovu bylo podepsáno více než 3000 lidí a na petici proti obnově sloupu bylo více než 1000 podpisů.

   Podle ČTK usnesení Magistrátu uložilo radě hlavního města učinit všechny právní kroky k rozvázání smluvních závazků a k odnětí souhlasu Prahy s umístěním sloupu na náměstí do konce letošního roku. Magistrát také oznámil, že rovněž nepřijme jako dar kopii Mariánského sloupu. Je dobré zmínit, že Společnost pro obnovu Mariánského sloupu měla od července souhlas městské části Praha 1 k umístění kopie Mariánského sloupu. Proti tomu se odvolalo několik subjektů.

   Kauzu obnovy Mariánského sloupu jsem zaznamenal poprvé někdy před třinácti, možná čtrnácti lety. Moje první úvaha byla, že k obnově sloupu nikdy nedojde. Vrátit sochu na své místo po tak dlouhé době je velmi obtížné a navíc do samotného středu města na Staroměstské náměstí. Bavíme se o velmi exponovaném centru města a veřejný prostor, kde se zároveň tyčí už po desetiletí zdařilý Šalounův pomník Jana Husa, což je další monument, jehož ikonografický výklad, pokud se vůbec objeví v médiích, je velmi diletantský a neodpovídající realitě.

   Menšina petentů, tedy odpůrci obnovení sloupu, argumentovala nesmyslnými a zavádějícími argumenty. Zřejmě ten nejabsurdnější, který papouškují média je argument, že jde o symbol habsburské nadvlády a rekatolizace země, která způsobila vlnu emigrace. Tento zakořeněný mýtus podpořený komunistickou historiografií nemá ukotvení v realitě. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí nikdy tuto funkci nenesl, nebyl symbolem Rakousko-Uherského mocnářství a dokonce nebyl ani symbolem Rakouska. Jako symbol rekatolizace tento příměr rovněž pokulhává. Obnovené zřízení zemské, tedy rekatolizace proběhla plošně v roce 1627, sloup byl vztyčen na podzim roku 1648. Petice odpůrců uvedla jako sjednocující argument tvrzení, že:,,Znovupostavení Mariánského sloupu by znamenalo popření vývoje českých dějin." To je velký nesmysl, jak může Mariánský sloup popřít vývoj českých dějin? Relevantnějším argumentem odpůrců je prosté konstatování skutečnosti, že nemůže být vytvořena přesná kopie, protože se některé prvky nedochovaly.

   Většina petentů, tedy příznivci obnovení sloupu z historického hlediska správně argumentovali, že Mariánský sloup byl symbol a vzpomínka na obránce Prahy za třicetileté války, kteří s podporou Panny Marie ubránili Prahu. Klíčovým argumentem je pak skutečnost, že Pražané sousoší vztyčili jako výraz díků zato, že byla Praha v této době uchráněna před morem.

  Dnes vám to může přijít směšné, ale morové rány byly obrovskou tragédií a stejným, dost možná dokonce větším, fenoménem v Evropě než dnešní migrační krize. Mezi jednotlivými městy museli pocestní nosit potvrzení, že přichází z města z čistého ovzduší, tedy místa bez morové nákazy. Pokud jste přijeli třeba do Benátek bez takového pomyslného razítka, museli jste do několikatýdenní karantény umístěné před branami města. Je dobré zmínit, že císařský dvůr Rudolfa II.  se na přelomu 16. a 17. století kvůli nebývale rozšířené pražské morové nákaze musel přesídlit na několik měsíců do Plzně. Novověké morové rány jsou popsány třeba v expozici Muzea hlavního města Prahy.

   Dále příznivci Mariánský sloup označili za stylotvorné rané dílo tuzemského baroka a konečně jako duchovní artefakt, kterým bezesporu byl a je. Mariánský sloup neměl nikdy politickou funkci, ta mu byla přidána až jeho stržením a zejména debatami v třicátých letech a v novém miléniu, kterou nyní nešťastně korunoval nejednoznačný a nejednotný postup pražského Magistrátu.

   Podle petice příznivců by bylo vztyčení sloupu vedle pomníku Jana Husa symbolem usmíření, což je argument, který je pro mě nepochopitelný. Není mi znám žádný spor, které by vztyčení pomníku vyřešilo, takže nechápu o jakém usmíření je řeč. Pomník Ladislava Šalouna s námětem Jana Husa a dalších postav je trojrozměrné dílo, ostatně jako každý sochařský artefakt a je dobré znát jeho ikonografii, jak už jsem výše zmínil, navíc je pevně svázáno s místem umístění. Je důležitá jeho orientace, jedna skupina postav hledí k Týnu, druhá k radnici, to vše má svůj význam. Mimochodem nikde novináři nezmiňují dost podstatnou věc, že Husův pomník a Mariánský sloup vedle sebe stály od roku 1915 a Šaloun pomník chystal už od roku 1903, takže od začátku bylo počítáno, že na Staroměstském náměstí budou monumenty oba. 

  Strhnutí Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí je typický příklad tzv. ikonoklasmu, kdy rozvášněná masa zlikviduje nějaké umělecké dílo nesoucí v sobě symbol, který je zrovna v nelibosti. V minulosti jsme to zažívali už mnohokrát. Katedrála v Chartres zažila v době Francouzské revoluce brutální útoky spravedlivé chátry, Islámský stát odpálil sochy z Asyrské říše, Hitler nechal pálit obrazy zvrhlého umění a husité vypálily četné kláštery.

  Mariánský sloup byl stržen 3. listopadu 1918 davem Pražanů, kteří ve sloupu spatřovali symbol svrženého habsburského režimu. Jeden z iniciátorů akce byl pražský kalič a levicový aktivista Franta Sauer, který poté, co zjistil, že je čin trestně promlčen, hrdině zveřejnil písemné svědectví o svém vandalství, jež povýšil politickým prohlášením.

   Sauer stržení sloupu připravil a zaštiťoval se podporou vedení České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. V ranních hodinách 3. listopadu navštívil velitele hasičů socialisty Josefa Hodana, kterému vzkázal od Václava Klofáče a Karla Kramáře, že hasiči mají strhnout mariánský sloup. Téhož dne se na Bílé Hoře konal při příležitosti výročí bitvy na Bílé Hoře tábor lidu, který pořádali levicoví národní socialisté a dělničtí sociální demokraté. Podotýkám, že Bílá Hora byla v roce 1620 a s Mariánským sloupem neměla samozřejmě nic společného. Stržení sloupu bylo načasováno tak, aby k němu došlo v okamžiku, kdy se účastníci tábora lidu budou vracet průvodem z tohoto shromáždění. Franta Sauer omotal lanem sloup, a když se průvod přiblížil, Josef Stivín, který stál v čele průvodu, začal křičet: „Jen ho sejmi.“ Bizarním hoaxem je, že smyčku kolem sloupu vázala sedmnáctiletá Milada Horáková a přiznám se, že jsem tento argument slyšel už četněkrát z různých míst, často z těch, kde bych to nečekal. Jisté je, že po dopadu sloupu došlo na Staroměstském náměstí k pořádné bitce mezi rozvášněnými levičáky a slušnými lidmi, které vandalství pobouřilo. Po chvíli už ovšem zasáhli vojáci, kteří jakékoli další ikonoklastické projevy nedopustili.

   V roce 2017 se události vykládají samozřejmě z pohledu naší doby. Je naprosto nemožné vystihnout atmosféru té doby, protože v ní nikdo z nás nežil. Bezesporu se jednalo o vandalství, které ovšem s přibývajícím časem dostávalo stále větší politický rozměr založený na prokazatelných dezinformacích a účelových výkladech.

   Zajímavé svědectví o události podal s notným časovým odstupem v roce 1933 Ferdinand Peroutka v knize Budování státu, který byl současníkem celé události. Podotýkám, že samozřejmě ani tuto citaci nelze brát jinak, než jako názor intelektuálního a vlivného jednotlivce, ale tak to je a vždycky bude.

 „Lid upřímně pokládal stržení Mariánského sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se přitom poněkud v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl vztyčen teprve o třicet let později, na paměť uhájení Prahy před Švédy. Ale je pravděpodobno, že, i kdyby to byl věděl, lid by se sotva zarazil před tak jemným rozdílem: ať tomu bylo před třemi sty lety tak či onak, sloup byl pokládán za znamení hanby a za symbol Rakouska a násilné církve. V jistém smyslu měl lid pravdu i historicky: obhájení Prahy před Švédy znamenalo dokonání a zabezpečení protireformace a zajištění kořisti v Čechách.“

   Pro doplnění je dobré uvést, že odlomenou hlavu Panny Marie zachránil jeden z účastníků shromáždění a v 50. letech 20. století ji prodal do Lapidária Národního muzea, kde je vystavena stejně jako torza čtyř sousoší archandělů s ďábly, korintská hlavice sloupu a část kuželkové balustrády. Mariánský obrázek ze sousoší je v pražské NG.