Profil vynikajícího režiséra Peter Weira

Peter Weir včera večer převzal cenu za celoživotní dílo na Febiofestu a myslím si, že by nebylo od věci, připomenout si jeho filmovou kariéru, která si rozhodně zaslouží pozornost už proto, že pro světový film objevil Mela Gibsona, dokázal, že jsou komici Robin Williams a Jim Carrey i solidní charakterní herci a to je jen malý výčet.

Auta, která snědla Paříž

Peter Weir spatřil světlo světa 21. srpna 1944 (jak zvláštní konotace se zítřejší premiérou Útěku ze Sibiře) v australském Sydney. Nejdříve to zkoušel na právnické fakultě, ale ta ho příliš nebavila. Poté nastoupil k otci, který se zabýval realitami, ale to ho bavilo ještě méně. Jeho první profesní kroky ve filmu vedly přes místní televizní stanici ATN 7, kde mohl natočit své první krátkometrážní snímky, aby se díky stále se zvyšujícímu kreditu propracoval do Australské filmové komise.

Celovečerně debutoval s dosažením třicítky naprosto netradičním snímkem Auta, která snědla Paříž (The Cars That Ate Paris). Černá komedie se odehrává v pustině Nového Jižního Walesu v městečku, které se jmenuje celkem nepochopitelně Paříž. Obyvatelé tohoto města mají poněkud zvláštní zálibu ve svých čtyřkolových miláčcích a hlavní hrdina, který se tam dostal víceméně náhodou bude mít před sebou hodně perné chvilky. Bizarní snímek si odbyl svou premiéru v Cannes, kde naprosto fascinoval kritiku a ještě bizarnější je to, že v současném trendu exploatačních filmů se snímku vrací jeho kultovní aura.

Podstatně větší úspěch však slavil o rok později filmem Piknik u Hanging Rock (1975), který se právem zapsal do dějin kinematografie jako skutečně mimořádné dílo. Rok 1900. Skupinka studentek si společně s učitelkou vyrazí na piknik do australského vnitrozemí. Po náročném výstupu na Visící skály však beze stopy zmizí. Začíná pátrání, které však k ničemu nevede a když se na konci jedna ze ztracených dívek objeví nedočká se divák žádné katarze. Film má skutečně působivou horrorovou atmosféru, která spojuje viktoriánskou éru s pověstným nadpřirozenem a spíš než film připomíná horečnatý sen. Je zajímavé sledovat, jak Weir bez problémů boří zaběhlá klišé a přitom zůstává divácky srozumitelný. Tedy něco o čem si Shymalan může nechat jenom zdát.

Film byl mimochodem natočený podle skutečné události a řada diváků jej připodobňuje k pozdější Smrti panen Sofie Coppoly. Film se stal zaslouženým komerčním úspěchem a posbíral řadu prestižních cen. Mimochodem v roli Minnie se objevila Jacki Weaver, která slavila fenomenální comeback s filmem Animal Kingdom (Království zvěrstev). Na tomto snímku také Weir poprvé spolupracoval se svým dvorním kameramanem Russelem Boydem, který od té doby snímal několik jeho filmů (Útěk ze Sibiře, Master a Commander, Gallipoli, Poslední vlna).

V roce 1977 natočil Weir pro kina kultovní snímek Poslední vlna (The Last Wave) s Richardem Chamberlainem. Právník David Burton se sice specializuje na daňovou problematiku, ale rozhodne se zastupovat pět Aboriginců obviněných z vraždy svého druha. David postupně prolamuje mlčení skupiny, a čím víc se do případu noří, tím lépe chápe své netušené schopnosti a podivné snové vize. Peter Weir buduje opět psychologicky hutnou a hypnotickou atmosféru temného ohrožení, které opět není ani vysvětleno a odhaleno. Právě tyto dva snímky ho vynesly filmovými teoretiky mezi nejvýraznější mladé talenty australského filmu.

Gallipoli je vpravdě epický příběh australských mladíků, příslušníků australsko-novozélandského armádního sboru téměř na hlavu poraženého v roce 1915 na poloostrově Gallipoli, jejichž naivní představy o válčení jsou krutým způsobem uvedeny na pravou míru. Film vyniká přes svou velkolepost především drobnokresbou jednotlivých postav. Snímek s rozpočtem 2, 6 milionů australských dolarů se stal v tuzemsku megahitem a nezanedbatelný komerční úspěch slavil i v USA. V Gallipoli také Weir poprvé obsadil Mela Gibsona, který v době uvedení neměl o své budoucí kariéře ani zdání.

Hned o rok později se Weir sešel na place s Gibsonem podruhé na filmu Rok nebezpečného života (The Year of Living Dangerously). Indonésie roku 1965. Guy Hamilton (Mel Gibson), je ambiciózní reportér australské společnosti ABS, který se chce v krizových dnech prosadit na Djakartě. Prezident zřejmě abdikuje a všude kolem se něco děje. Guy brzy poznává, že získat v této zemi informace, které by za něco stály, není vůbec jednoduché. Naštěstí jej pod svá ochranná křídla vezme fotograf Billy Kwan (Linda Hunt, oceněná Oskarem) svérázný malý chlapík s neuvěřitelnými kontakty, jemuž jeho napůl asiatský původ dovoluje vcítit se do ducha země i lidí daleko víc, než cizincům. Guyovi se navíc zamiluje do pracovnice britské ambasády Jill (Sigourney Weaver).

Tímto filmem byl Weir už jednou nohou v Hollywoodu, protože se pod jeho produkci podepsala MGM a přijetí bylo mimořádné. Film soutěžil jak v Cannes, tak zasáhl do Oskarového klání.

Průlomovým snímkem se ukázal film Svědek, který Weir natočil v roce 1985. Byla to jeho první ryzí hollywoodská produkce a dnes můžeme konstatovat, že se po právu zařadila mezi kultovní filmy. Krátce po smrti svého manžela chce vzít Rachel Lapp (Kelly McGillis) svého syna Samuela (Lukas Haas) na výlet do Philadelphie, aby mohli uniknout každodennímu stresu. Na záchodcích na nádraží se Sam stane svědkem vraždy a jelikož je jediný, kdo dokáže identifikovat pachatele, musí pomoci detektivu Johnu Bookovi (Harrison Ford) s vyšetřováním. Krátce po zjištění, že ve zločinu jsou zapleteni také příslušníci policejního sboru, je Book postřelen a nucen potají odvézt Rachel se synkem do jejich domu mimo město. Časem se detektiv na venkově sbližuje se členy místní sekty amenitů, pomáhá lidem s pracemi a vztah mezi ním a matkou se prohlubuje. Mezitím se však nepřítel pomalu přibližuje ke svému cíli.

Ve Weirových rukách zdrsní, jinak spíše hladký, Harrison Ford. Jeho přímočaře dobrodružné role dostaly v jeho postavě detektiva Johna Booka zajímavý protipól. Weirův dosud nejdražší film měl rozpočet 12 milionů dolarů a jen v USA vydělal přes 65,5 milionů jenom v kinech. Právem patří k televizním trvalkám a je docela škoda, že Harrison Ford za něj nedostal Oskara. Porazil ho William Hurt za film Polibek pavoučí ženy. Celkové vítězství Oskarů pak Svědkovi ve vybrané společnosti Čest rodiny Prizziů Johna Hustona, Purpurové barvy Stevena Spielberga a právě Polibku pavoučí ženy Hectora Babenca vyfoukly Vzpomínky na Afriku Sydney Pollacka.

Svědek není typickým hollywoodským thrillerem. Má sice žánrovou premisu ve svědkovi vraždy, ale podstatně zajímavější je sledování střetu kultur mezi městským policajtem a podivnou sektou amenitů.

Nikdy neměň vítězný tým, řekl si Weir a natočil znovu s Harrisonem Fordem zřejmě nejpozoruhodnější přešlap své filmové kariéry s názvem Pobřeží moskytů. Allie Fox (Harrison Ford) je snílek, vynálezce a posléze i neuvěřitelný psychopat. Odveze svou početnou rodinu do Bohem zapomenuté díry kdesi ve Střední Americe a když se prázdniny začnou jevit mírně řečeno nesnesitelnými, sdělí jim, že USA už přestaly existovat.

Zajímavý námět nakonec vykrystalizoval do naprosto ujetého snímku, který mě příliš neoslovil a skončil jako kasovní propadák. V rámci režijní filmografie však ani jemu nelze upřít novátorský přístup a naprosto odlišné obsazení Harrisona Forda do role absolutně proti typu.

Chuť sobě i divákům spravil ve vynikajícím filmu Společnost mrtvých basníků, který patří k vrcholům jeho režijní tvorby. Weir oprašuje své školské téma z již zmíněného Pikniku, ale tentokrát se přesouvá na prestižní americkou internátní školu, kde sleduje vztah přísné a autoritářské školy k učiteli Johnu Keatingovi a jeho nadějným žákům chystajícím se na Univerzitu. Smutná komedie nestaví jen na hereckých výkonech nastupující generace (Ethan Hawke, Robert Sean Leonard), ale i precizně vypracovaném scénáři (Oskar) a nesmírně poetickou kamerou. Film s rozpočtem 16 milionů se stal komerčním megahitem, když celosvětově vydělal naprosto neuvěřitelných 236 milionů dolarů! Weir se opět podíval na Oskary a bohužel opět vyšel s prázdnou. Tentokrát mu režijního Oskara vyfoukl Oliver Stone za Narozen 4. července a nejlepším filmem byl zvolen Řidič slečny Daisy.

Svým dalším filmem Hollywood částečně opustil, když se rozhodl natočit příjemnou komedii s robustním Gepardem Depardieu a milou Andie McDowell Zelená karta. Francouz George Faure potřebuje zelenou kartu, tedy povolení k práci a pobytu a newyorská vegetariánka Bronte touží po obrovském střešním bytě se skleníkem. Řešení je prosté - Georgovi by k dosažení cíle stačila americká manželka a Bronte jakýkoliv manžel - majitel domu totiž pronajme byt jen manželskému páru. S pomocí společného přítele stráví tedy hodinku na úřadech, odloží prstýnky a všichni jsou spokojeni. Jenže ono to nebude tak jednoduché. Komedie, kterou Američani zkrátka nepochopí ani kdyby chtěli je totiž naprosto zřejmou evropskou podívanou. Přesto za ní Weir obdržel nominaci na Oskara za nejlepší původní scénář a ---vyfoukl mu ho Bruce Joel Rubin s romantickým hitem Duch.

K filmu Beze strachu (Fearless) s Jeffem Bridgesem jsem si cestu nikdy nenašel a nikdy mě nezaujal natolik, abych ho dokoukal. Uznávám, že je to tedy už delší dobu, co jsem se o to pokoušel, ale obávám se, že by mě zřejmě nezaujal ani teď. Weir s filmem otálel celkem dlouho, protože usiloval, aby se mu do hlavní role upsal jeho objev Mel Gibson, který se stal mezitím v Hollywoodu uznávanou celebritou.

Architekt Max Klein (Jeff Bridges) se změnil od chvíle, kdy pohlédl smrti do tváře a zjistí, že se nebojí. Jeho manželka Laura (Isabella Rossellini) k němu marně hledá cestu, zatímco Max se plně Carle (Rosie Perez), která při havárii ztratila syna. Scénář napsal podle vlastní knihy Rafael Yglesias. Zajímavé je to, že Weir sám má panickou hrůzu z létání a tímto snímkem, kde zcela věrohodně zinscenoval skutečnou leteckou nehodu si zařídil vlastní psychologickou terapii. Diváci na to, ale příliš neslyšeli a film propadl.

Comeback slavil zajímavým a originálním filmem Truman Show a do hlavní role si opět proti typu zvolil do té doby komika s gumovým obličejem Jima Carreyho, který nehrál ani jednu vážnou roli a všichni čekali, že film propadne. Publikum ale chtělo jinak a film se stal celosvětovým hitem.

Truman Burbank (Jim Carrey) žije ve fiktivním městě svůj fiktivní život s fiktivními přáteli a myslí si, že je všechno v pořádku, protože nemá ani ponětí, že to může být i jinak. Odhalení že žije v podivné reality show zjistí až když se z nebe utrhne reflektor. Jeho žena vlastně je někým úplně jiným a únik nepřichází v úvahu, protože hranice jeho vlastního města chrání ďábelský režisér Christof (Ed Harris).

Příběh má zajímavou gradaci a obsahuje velice netypický humor. V záporné roli zaujme svým výkonem vynikající Ed Harris, jehož postava je skutečně odporná, ale evidentně si sedli, když ho obsadil i do filmu Útěk ze Sibiře.  Je zajímavé, že vyvolal mánii podobně laděných snímků, ale žádný i etablovaný filmař nedokázal natočit tak povedenou satiru. Weir byl za film opět nominován na Oskara za režii, ale musel se sklonit před Stevenem Spielbergem.

Dalším filmem se Peter Weir vydal na moře a natočil film Master and Commander: Odvrácená strana světa (2003), který podle mě zraje jako víno a za pár let si myslím, že dojde plného docenění. Kapitán Jack Aubrey (Russel Crowe) je mořský vlk, který musí chytit nepřátelské plavidlo Acheron. Píše se rok 1805 a pravidla na moři jsou jiná než dnes, stejně jako technické možnosti a námořnické pověry. Na palubě je navíc Jackův nejlepší přítel první důstojník a výborný lékař dr. Stephen Matturin (Paul Bettany).

Volnější tempo vyvažuje Weir atmosférou, která by se dala krájet a nesklouzává do situací, kam by se už jeho předchůdci s podobnou Bounty dávno dostali. Nabízí alternativu chlapského přístupu k moři a přátelství, kde pro ženy není místo. Film měl obrovský rozpočet a je to na něm vidět, na druhou stranu si na sebe i velmi slušně vydělal a bodoval i v Oskarovém klání, kde patřil mezi nejvážnější kandidáty. Oskara si odnesl Weirův kameraman Russel Boyd a střihač zvukových efektů. Weir byl nominován za režii (jeho v pořadí šestá nominace!) a akademie rozhodla, že lepším režisérem je kolega z vedlejšího ostrova Peter Jackson. Celkově pak vyhrál Pán prstenů: Návrat krále.

Jeho dosud posledním natočeným filmem je Útěk ze Sibiře, které má dnes premiéru.

Sedm vězňů, chycených za Stalinovy vlády teroru, uteče jedné noci roku 1940 ze sovětského gulagu. Jsou teď svobodní a je téměř jisté, že také mrtví…neboť jejich blížící se výprava do bezpečí neposkytuje žádnou rozumnou naději na úspěch a krajina, kterou musejí projít je nemilosrdná.
S trochou jídla a vybavením, bez jistoty, kde jsou, nebo kam jdou za svým cílem, se vydají na cestu, která bude představovat nepředstavitelné potíže a drama. Hnání základním zvířecím instinktem – snahou o přežití a strachem, kdy se zároveň spoléhají na lidské povahové rysy – soucit a důvěru, skupina podstoupí zážitky, které jsou hluboké, bezútěšné a mučivé.
Po celou dobu se neustále řídí jediným imperativem: hýbat se, hýbat se, hýbat se…

Peter Weir o filmu řekl:„Náš film byl inspirován románem Slavomira Rawicze Dlouhá cesta, o kterém si myslím, že je úžasnou kombinací příběhu z vězení a příběhu o přežití. S našimi hrdiny cestujeme po čtyři roční období, 12 měsíců a dobrých 10 tisíc km, sledujeme, jak se jejich chování a osobnosti mění pod vlivem krutých okolností. Samostatnost je nezbytná v gulagu, ale na této cestě musí lidé spoléhat jeden na druhého, jestli mají přežít, musí zbořit bariéry, které si kolem sebe vystavěli.“

Útěk ze Sibiře jsem viděl minulý týden na tiskové projekci a musím říct, že obrazy z filmu se mi neustále míhají před očima. Možná i proto jsem napsal tento profil. Na Weirovi mě fascinuje vedení herců, mladý Jim Sturgess mi přišel velmi povědomý až jsem si uvědomil, že hrál s Kevinem Spaceym v thrilleru Oko bere (21). S jeho výkonem jsem byl nadmíru spokojen, stejně jako s obligátně důstojným Edem Harrisem. Naprosto mě dostal Colin Farrel, který mě na začátku filmu doslova šokoval. Přiznám se bez mučení, že jsem se ho lekl. Kromě perfektní ruštiny, kterou hovoří se mu podařilo do své postavy promítnout nejzápornější vlastnosti, kterých je schopen. Docela mě zaráží, že nebyl nominovaný na Oskara za vedlejší roli, ale Útěk ze Sibiře není Oskarový film a jistě neměl ani takové ambice.

Je to film o vůli přežít, lidské důstojnosti, víře a odpuštění a troufám si říct, že zrovna Češi by mohli tento film docenit zdaleka nejvíce. Ostatně ve filmu je závěrem zmíněn srpen 1968, který připomíná rozpínavost saně jménem Sovětský svaz a motivaci postav, stejně jako události jsme schopni velmi dobře chápat. Na filmu jsem ovšem ocenil především Weirovu režii, která není v žádném případě akademická. Film je moderně natočený, má silné momenty a i když obsahuje řadu brutálních scén Weir násilí nestaví do středobodu expozice, takže se neobávejte krvavé lázně filmu 127 hodin. Velmi jsem ocenil i jemný humor.

Co říci závěrem? Peter Weir zřejmě s natáčením ještě nekončí a bylo by předčasné ho i přes jeho věk dávat do starého železa. Zřejmě se už nevrhne, do žádného spektáklu, ale rozhodně bude točit to, co ho baví. A většinu z nás taky.