Strada

Ottavio Strada a příběh jeho rodiny by bez problémů vystačil na televizní seriál. Ne však ve stylu Jaroslava Dietla, spíš Soukromých pastí.

Stradova s ulisnym komornikem Langerem, tedy Langem.

   Bude velmi málo čtenářů, kteří nikdy neviděli Fričovy veselohry Císařův pekař a Pekařův císař, které se odehrávaly v době panování císaře Rudolfa II. Hraběnka Stradová, před kterou se Rudolf II. ve skvělém podání Jana Wericha ve filmu častokrát zapíral, byla dcerou jednoho z největších ambiciózních intrikánů, kteří se kdy v Praze objevili. Dodnes zůstává řada nevyřešených otázek, velice znepokojivých otázek.   

 Ottavio Strada se narodil roku 1550 v bavorském Norimberku, kde byl vychováván svým otcem Jacopem, aby se stal antikvářem. Jeho otec Jacopo Strada v této profesi skutečně proslul, pracoval na mnoha prestižních dvorech v dnešní Francii, Německu, Itálii, Turecku a hlavně na  pražském dvoře císaře Rudolfa II. Měl pověst absolutní špičky ve svém oboru a platil za přímého a slušného člověka, který ovšem dobře zná svou cenu.   

   V roce 1567 byli otec se synem v Mantově, aby pracovali na inventarizaci Palazzo del Te a drželi dohled při obnově fresek. Díky otcově protestantismu se však dostali do vážných potíží. Z obavy před stupňujícími tlaky inkvizice a možnou perzekucí utekli do Verony. Ottavio byl však vždy loajální katolík i přes to, že s názory protestantů souhlasil otec a posléze i Ottaviův syn.    Rodinné firmě se dařilo. Oba Stradové se úspěšně pohybovali po Itálii, například v Benátkách a Miláně. Významnou zakázkou byla inventarizace a znalecký odhad medailí ze severoitalské provenience pro sběratele Giulia Calestona.   

  V roce 1573 Ottavio Strada pracuje na knihách pod otcovým jménem. Jménem, které přináší společenský prestiž a lukrativní zakázky a dostává se s ním ještě ten rok do obrovského sporu. Otec ho toho roku vydědí hned z několika závažných důvodů. Ottavia obviní z krádeže peněz, sexu s vlastní milenkou a z komplotu úkladné vraždy namířené proti němu. Mírně zneklidňující je podle mě skutečnost, že vzhledem k otcově přímé a umanuté povaze je dost nepravděpodobné, že by si to vymýšlel. Mít dobrého právníka není nikdy na škodu. Po smrti otce se ukáže, že vyloučení syna z dědictví vlastně není až takový problém a Ottavio získává svůj podíl.   

   Ottavio dále pracuje jako znalec, antikvář a poradce pro nákupy uměleckých děl. V 31 letech se ožení za vdovu po jistém doktorovi Adamovi a mezi gratulanty je celá řada prominentů. V roce 1590 se snaží prodat Prospero Viscontimu knihu s 326 díly Albrechta Dürera a 2 knihy s 600 kresbami Michelangella, Rafaela, Parmiagianina a Giulia Romana. Visconti nebyl přesvědčen o jejich pravosti a rozhodl se je nekoupit.   

   Na dvoře Rudolfa II. se mu však daří víc než dobře. V Praze vlastní Dům U Zlaté koruny na Staroměstském náměstí a z poslední vůle víme, že měl i dům U Váhy za Týnským chrámem. Kromě titulu dvořana a císařovy skutečně mimořádné přízně se dočká rovněž šlechtického stavu. Jeho dcera se stane oficiální milenkou císaře a zplodí mu řadu dětí, včetně nechvalně proslulého Dona Julia, který díky vrozené schizoafektivní psychóze a sifilis udělal řadu nepěkných věcí, mezi které patří znásilňování a vraždění zakončené brutálním rozsekáním své milenky na kusy na zámku v Českém Krumlově.  

  Český historik a spisovatel Josef Svátek, kterého ale nemůžeme autorizovat kvůli citování neznámých pramenů, obstojí jako relativně dobrý autor beletrie. O Stradovi dokonce napsal divadelní hru, kde se mu však mírně zamíchalo několik Stradů do jedné osoby. Svátek totiž neuvádí Ottavia jako otce hraběnky Stradové, což je dnes potvrzená skutečnost.  

    Ottavio Strada se opakovaně dostává do císařovy přízně, snaží se legitimizovat své vnuky – císařovy bastardy a prosazuje nepotismus pro svou vlastní krev získáváním majetku a privilegií. Navíc má neomezený přístup do sbírek a dohlíží na nové přírůstky. Jeho logické schopnosti jsou ohromující a vyvrcholí sepsáním díla o emblematice Symbola divina et humana, které se stává evropským bestsellerem.  

  Nezodpovězenou otázkou je počet jeho vlastních vnoučat a řada zákulisních intrik, především ohledně své dcery Kateřiny. Z dobových pramenů víme, že to byla okouzlující, temperamentní a nádherná žena mající na císaře značný vliv. Rovněž z dobových pramenů víme, že se Ottavio zmiňuje v souvislosti se svými vnuky Matyášem a Karlem i o jisté Karolíně, jako dceři blíže nespecifikované císařovy konkubíny.   

 Ottavio Strada je dramaticky nesmírně vděčná postava s řadou možností k fabulacím na nesmrtelná témata rodiny, víry, moci, lásky a peněz. Na druhou stranu možná dobře, že se o něm zatím nepřipravuje žádný slovenský velkofilm, protože jako současník Alžběty Báthory by možná musel jezdit na kolečkových bruslích, střílet z o dvě stě let mladší pušky a všude kolem něj by visely fangle. Ale pro Českého lva dobrý, ne?