Ondřej Slanina

Cesta do Benátek kolem roku 1600

14. 05. 2017 9:52:09
Možná jste si také někdy položili otázku, jak se vlastně cestovalo v minulosti? Dnes sedneme do autobusu s cestovní kanceláří nebo do auta a jedeme, ale naši předci to měli samozřejmě složitější.

Do Benátek dnes můžeme letět letadlem, jet autobusem nebo autem a není to žádná velká věc, ale překonat takovou vzdálenost bylo přeci jen časově docela náročné a obtížné. Ještě před Zikmundem a Hanzelkou však byli v českém království samozřejmě cestovatelé. Jeden z mých nejoblíbenějších byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který v roce 1598 cestu do Benátek ( a samozřejmě mnohem dál) podnikl. A jak a kudy jel a co viděl, o tom nás spravil ve svém poutavém cestopise.

2. dubna 1598 společně s Heřmanem Černínem z Chudenic a jedním sluhou vyrazili z Plzně se zásobami na koních a vyrazili směrem k bavorským hranicím. V poledne je překročili a po odpolední jízdě přenocovali ve městě Kauby. Bavorsko měl Kryštof Harant rád, protože v mládí sloužil jako páže u Ferdinandova dvora. Nejvíce vzpomínal na návštěvy města Hallu, kde se razily stříbrné mince a na zážitek, kdy si mohl sám vykrojit ze stříbra tucet stříbrňáků.

Z Bavorska vyrazili do Insbrucku, země s četnou zvěří – srstnatou a pernatou. V horách si pak třeba císař Maxmilián ukracoval chvíle lovem kamzíků. Ve městě si prohlédli kostel s hrobem Gottfrieda de Buillon, prvního křesťanského krále a pověstnou zbrojnici. Po krátkém odpočinku pokračovali směr Brixen a Trident.

Jelikož zjistili, že přes Alpy nemohou využít české koně, kteří na horský výšlap nejsou stavěni, prodali je a koupili si koně nové – poštovské, na kterých šťastně dojeli.

Trident je na hranicí benátského panství, hovořilo se v něm německy a vlašsky a konal se v něm slavný Tridentský koncil, na kterém se řešily otázky víry, reformace, ale třeba i dekret o podobě křesťanských kostelů v Evropě.

V Tridentu si museli koupit potvrzení, že přicházejí ze země s dobrým povětřím, tedy, že nejsou z míst zasažených morem. Pokud toto potvrzení poutník nemá, musí na 40 dnů do městské karantény, buď do špitálu nebo nemocnice.

V Tridentu prodali poštovské koně a koupili si koně nové. Další den vyjeli do malého města Mestre, odkud chtěli lodí vyrazit do Benátek. Tam však zaúřadoval úředník a nechtěl je pustit na loď, protože úředník v Tridentu napsal na doklad o povětří jen Signor Hermano Czernin de Chudenic col uno servitore. Tudíž potvrzení bylo jen pro Černína a sluhu. Kryštof Harant se nechtěl vracet 15 mil na koni pro opravené osvědčení, a tak zkusil malou lest. Řekl úředníkovi, že je to v pořádku, protože oni jsou Signor Hermano Czernin a on je de Chudenic a ten pán s nimi je uno servitore. Úředník se usmál a řekl, že je to v pořádku a pustil je na loď.

19. dubna tak dorazili do Benátek, kde večer zasedli do hostince U bílého lva. Cesta jim zabrala tedy 17 dní.

Nahlédněme však i za městské hradby na podobu Benátek kolem roku 1600. Po příjezdu se museli zapsat na zvláštním úřadě a říct, kdo jsou, odkud jsou, kam jedou, jaké mají postavení a proč se chtějí v Benátkách zdržet. Je zajímavé, že potřebovali jet dál na Kypr, takže si vyhledali nejbližší spoj. Ten měl vyrazit za několik týdnů, takže měli skutečně dost času nato Benátky poznat.

Gondol bylo v té době v Benátkách 3 – 4 tisíce. Přes kanály byl v Benátkách jediný most, ale byl zase tak velký, že pod ním mohla proplout loď i se vztyčeným stožárem. Město mělo 62 kostelů, 41 klášterů a 17 špitálů. Velmi se obdivovali Chrámu svatému Marka a náměstí s radnicí a dóžecím palácem.

Na Chrámu svatého Marka ho fascinovaly mozaiky z drobných kamínků, které dává do srovnání s mozaikou ve Svatém Vítu na Pražském hradě. Obdivoval také sochy koní, o kterých se v dnešních benátských průvodcích dočtete, že nikdo neví, kdo je vyrobil. Kryštof Harant píše, že byly zhotoveny v Římě roku 72 pro císaře Vespasiana odkud je císař Konstantin převezl do Konstantinopole (dnešní Istanbul) a když ho Benátčané dobyli v roce 1202, vrátili se s s nimi zpět do Benátek.

Do vedlejší věže vedou nepříliš příkré schody, takže se na nich dalo vyjet na koni až po střechu! Na náměstí mezi sloupy se sv. Markem a sv. Teodorikem se konalo mučení – napínání na skřipec, ale i popravy. Často se zde vykonávala tzv. strappaconda – odsouzenec je s rukama svázanýma vzadu vytažen do výšky a následně prudce spuštěn. Kromě veřejné hanby si při dopadu vykloubí ruce. Byli tam ale pouliční eskamotéři, kteří se nechávali za drobný obolus vytahovat a po dopadu se jim nic nestalo.

Zlata bylo ve městě tolik, že to už nikdo nepovažoval za nic zvláštního. Jednou za rok se lidem na náměstí ukazoval majetek, které Benátky dobyly ve válkách. Jen jednou se poklad pokusil ukrást jakýsi řek, kterého nakonec prozradil jeho komplic, který mu ponášel zlato odnášet. Řeka pak popravili.

Nejdůležitější stavbou ve městě byl podle Kryštofa Haranta Arsenál. V něm pracuje 1500 lidí, kromě zbrojířů, tam pracují kováři, ženy šijící plachty na galéry, tesaři a mnozí další. Galér k vyplutí na moře je v Benátkách 200. Řemeslníci, kteří v Arsenálu pracovali, dostávají od Benátek penzi.

Ve městě se věnuje spoustě času zábavě a kratochvílím. Oblíbená je střelba z luku, divadlo s harlekýny na náměstích a šašci, tedy dnešní stand-up.

Vrchnost je v Benátkách přísná, ale čtyřikrát do roka platí velká obecná veselí. Největší slavnost se jmenuje Zasnubování s mořem a koná se jednou do roka. Vystrojí se několik galér a dóže pak na největší a nejzdobnější dojede za město na moře, do kterého hodí zlatý prsten, čímž se zasnubuje s mořem, aby mu zachovalo poslušnost.

Kryštof Harant svůj popis končí tím, že o městě se dočetl mnohem více v knihách, než při návštěvě samotné.

Autor: Ondřej Slanina | karma: 12.27 | přečteno: 286 ×
Poslední články autora