Většina má svou pravdu a menšina svou. Někdy někdo nemá pravdu prokazatelně. Ovšem ve světě umění a zábavy lze o „pravdě“ hovořit většinou spíš jen metaforicky. Zde se prostě postoje veřejnosti časem mění z nejrůznějších důvodů a nějaká „pravda“ v tom hraje minimální roli.

Také by se dalo říci, že publikum je „děvka prodejná“ - např. v éře Beatles také fanoušci nejdřív protestovali, jak škaredě se kapela zachovala k Pete Bestovi. Ale dlouho jim to nevydrželo... 

Určitě, v umění se dá najít spousta příkladů, El Greco třeba nabídl papeži, že obleče všechny ty svalnaté postavy v Sixtinské kapli, protože je to starý kýč, a když dostal Elia Kazan Oskara za celoživotní dílo všeobecně přijímané světovým publikem po několik desetiletí, tak většina lidí v sále měla ruce přes prsa a koukala do země, protože v padesátých letech bonzoval na kolegy demokraticky a většinově řádně zvolenému senátorovi McCartymu. Spíš jsem to myslel tak, že když většina v určité době prosazuje svůj názor, tak to neznamená, že to bude většinový názor i třeba za dvacet let. Přijde mi totiž, že se o spoustě věcech mluví definitivně v superlativech a přitom po pár týdnech kvůli nim neštěkne ani pes a na druhou stranu počiny, které jsou dobré a zrají, většina a tím myslím i kritiku určenou většinovému divákovi, nemusí vždy hned poznat, ale může je pro většinu ve své době pohřbít. Ostatně loni to psala na tomhle serveru i Mirka Spáčilová, když na konci jedné recenze napsala dovětek a koho budeme pohřbívat příště? Co ale zůstává trvalou hodnotou je to dílo samotné a na to se dnes často zapomíná.

Marketa Lazarová je jeden z nejdražších českých filmů všech dob. Jeden z důvodů je ostatně i to, že se točil extrémně dlouhou dobu, byla tam velká vzdálenost mezi lokacemi. Točilo se na reálných stavbách, ale musela se spousta věcí dodělávat, nebyly žádné počítačové efekty. Pak si vezměte kostýmy, je tam ohromné množství postav. Je to dobový film, dnes jeden kostým do filmu stojí 20 až 30 tisíc a všechno se muselo ušít. Všechny rekvizity se musely vyrobit, ale hlavně vymyslet, protože nikdo neví, jak středověk vypadal. Jsou tam davové scény s ohromným počtem komparsistů a k tomu desítky umělých těl. Hudba byla symfonická od Zdeňka Lišky. Samozřejmě je otázka do diskuse, kolik by ten film stál dnes, kdyby tomu filmu dobře šlapala produkce, ale ve své době ten film spotřeboval prostředky několika tvůrčích skupin. Báthory od Jakubiska stála 300 milionů a troufám si tvrdit, že na Lazarovou by to v přepočtu na inflaci nestačilo. Ostatně Vláčil mohl film dodělat pouze pod podmínkou, že natočí ještě jeden středověký příběh, aby se to dalo nějak účetně vykázat a nešel sedět, a tak v mezičase vznikl další skvělý film Údolí včel.