Italský básník, výtvarník a kontroverzní režisér Pier Paolo Pasolini přišel díky svému poslednímu a prokazatelně otřesnému filmu Saló aneb 120 dní Sodomy z roku 1975, který se objevuje dodnes v programech českých filmových klubů o život z rukou šílenců. Film byl natolik skandální, že Pasoliniho prohlášení o jeho režijní tvorbě, která se měla obrátit k Bibli skončila jeho předčasnou násilnou smrtí. Smrt nebyla dodnes objasněna. Odsouzen byl pouze jeden z útočníků, kteří Pasoliniho nejdříve znásilnili a poté ho usmýkali k smrti za autem u fotbalového hřiště v Ostii.
Jestli se dá o některých filmech říci, že vedly k vlně násilí ve společnosti pak je to jednoznačně teenagerská vyvražďovačka Vřískot, jejíž česká mutace s Ivetou Bartošovou se blíží do limitované distribuce. Z vlastní zkušenosti si pamatuji případ jedné známé z Liberce, jejíž kamarád telefonoval nějaké dívce přesně jako ve filmu a pak jí ohrožoval nožem. Druhým, dle mého soudu prokazatelně násilným snímkem, je film Mechanický pomeranč Stanleyho Kubricka, který některé mentálně slabší jedince navedl, aby spustili vlnu násilí ve Velké Británii. Traduje se, že Kubrick film stáhl z kin, právě z tohoto důvodu, ale pravda je mnohem jednodušší. Ve skutečnosti šlo o peníze, protože jako producent nedostal vyplacenou adekvátní sumu. Soud pak vyhrál a film se pak opět v Británii bez potíží hrál. Nicméně vlna násilí Kubrickovi podle jeho přátel lhostejná nebyla.
Jeffrey Dahmer nebo-li ,,Kanibal z Milwaukee“ byl velmi extrémní případ světové kriminalistiky a o ovlivnění filmem můžeme hovořit spíše nepřímo, ale ignorovat ho nelze. Dahmer byl následně častým inspiračním zdrojem pro filmaře. Dahmer své oběti pojídal a prováděl na nich řadu ohavností a následně se ukázalo, že si často pouštěl film Vymítač ďábla – The Exorcist. Jeho případ je velmi medializován, takže si bližší informace o něm můžete snadno najít přes ,,vševědoucí“ vyhledávače.
Podívejme se ale i na odvrácenou stránku filmařů ve světě mediálního humbuku. Obě profese se potřebují, ale někdy je to hodně na hraně. Legendární producent Robert Evans (série Kmotr, Čínská čtvrť) produkoval snímek Cotton Club (premiéra 1985). Rozjel ohromnou produkci ve snaze zachránit vlastní upadající kariéru a vrátit se jako vítěz. Jenže chtěl to až moc. Natáčení se začalo protahovat, investoři byli čím dál nervóznější a novináři film začali ve článcích bouřlivě hanit. Film sice nedopadl až tak zle, ale byl to gigantický propadák a investora snímku někdo chladnokrevně zastřelil. FBI poměrně rychle obvinila Evanse. Pravomocně odsouzení byli skuteční aktéři až v roce 1991 a Evans mezi nimi opravdu nefiguroval. Stálo ho to filmovou kariéru na velmi dlouhá léta. Je ovšem pravda, že i z takového megaprůšvihu se Evans vyhrabal a natočil ještě pár úspěšných titulů.
Velké problémy měl ovšem Oliver Stone. Ten podle scénáře Quentina Tarantina, který ovšem přepsal k nepoznání, natočil film Takoví normální zabijáci. Film začíná svižně a vtipně, hýří nápady, ale pak se zvrtne v brutální moralitu, která má s realitou pramálo společného. Z mého pohledu je snímek uměleckým i invenčním propadákem a skutečnost, že se dva osmnáctiletí sjetí mladí lidé podle filmu inspirovali k vraždě dvou lidí vedla k mediálně ostře sledovanému procesu trvajícím 6 let. V tomto procesu proti sobě stanuly dvě další zajímavé skupiny potřebující film, a to režisér Oliver Stone a scenárista – právník John Grisham. Grisham nařknul Stonea, že jeho film nezodpovědně navedl mladé lidi k nesmyslnému vraždění, které pojal jako zábavu. Stone nahonec u soudu obstál na základě známého prvního dodatku ústavy, který mimochodem ve Stoneově produkci obhajoval Miloš Forman ve filmu Lid versus Larry Flynt o stejnojmenném pornomagnátovi.
Během páteční noci došlo k strašné tragédii osamělého střelce, který obrátil zbraň proti lidem v kině na projekci velmi očekávaného snímku Dark Knight Rises. Zasáhl podle amerických úřadů 71 lidí, z nichž 12 lidí zraněním podlehlo.
Těžko mohu vynášet nějaké jednoznačné soudy. Násilí ve filmech prokazatelně je a zcela určitě podle mého soudu diváky ovlivňuje, ale do jaké míry to skutečně nevím. Uvedené příklady však považuji za extrémní.
