Klenoty českého filmu: Vyšší princip

Vyšší princip svým námětem i zpracováním znatelně překračuje hranice naší země. Kdybych měl sestavovat seznam nejlepších domácích filmů, rozhodně by mezi nimi tento titul nechyběl a dokonce by vyhlížel z čelních pozic.

Vyšší princip

Je červen 1942. Po dramatickém zavraždění říšského protektora Heydricha se v Čechách a na Moravě začíná naplno projevovat krvavá vendeta mužů v černých kožených pláštích. Studentům oktávy maloměstského gymnázia je to ale víceméně jedno. Sice nemají starosti se státní maturitou a Věcmi veřejnými, ale stejně se jim nevyhnou.

Čerstvé noviny vyšly ve smuteční úpravě a oktaván Ryšánek (Ivan Mistrík) přimaluje na Heydrichovu fotografii kníry. Zatímco se všichni spolužáci smějí, jejich spolužák Havelka (Jan Šmíd) je varuje před provokováním a zmačkané noviny vyhodí. Jana Skálová (Jana Brejchová) požádá svého nadaného spolužáka Ryšánka o pomoc při doučování latiny, ale je jasné, že pravým důvodem je blížící se léto a vzájemná sympatie.

Syn místního kolaboranta Zajíček (Jiří Kodet) není pro špatný prospěch připuštěn k maturitě. Ze msty udá své tři spolužáky Ryšánka, Havelku a Moučku (Alexander Postler) na gestapu a přiloží pomalované noviny, které vytáhl z odpadu. Třídní profesor oktávy Málek (František Smolík) je starý muž, žijící ve světě antických klasiků, ale velmi dobře chápe vážnost situace.

Zatčení tří studentů jím hluboce otřese a profesor za ně statečně intervenuje u místního velitele gestapa Worlitzeka (Hanjo Hasse). Jenže bude to stačit k tomu, aby odvrátil popravu nevinných kvůli vyššímu principu, který by přece měl rozlišovat mezi studentským žertem a skutečnou hrozbou, byť ve válečném stavu?

Film je dílem režiséra Jiřího Krejčíka, který je dost možná jeden z mediálně nejprobíranějších. Právě jeho angažovanost ve válečné, poválečné, totalitní i novodobé historii naší země jistě zaměstná celou řadu historiků při hodnocení jeho díla a osoby. Ostatně jak jinak, když je tento titán domácí kinematografie na světě již od roku 1918! Film Vyšší princip však v jeho díle vyčnívá jako maják, který bude svítit ještě za mnoho let. O tom ostatně svědčí i letošní Lidice, které zpracovávají stejné téma, byť konkrétněji a nikoliv formou alegorie jako tento film, ale takové kvality jakou má Vyšší princip tvůrci bohužel nedosáhli.

Scénář Jana Drdy byl schválený Komunistickou stranou jako nezávadný, ale do realizace nešel. Odůvodnění padlo na ÚV dost jasně:,,Soudruzi, točit dnes film o apolitickém člověku, který žije mimo čas a dobu není náš úkol v oblasti filmové tvorby. Naším úkolem je zpracovat takové osobnosti jako Šverma nebo Fučík!“ Z realizace by jistojistě sešlo, kdyby nebyl autorem scénáře a povídky Jan Drda, který byl politicky na rozdíl od svého literárního hrdiny angažován více než dostatečně. Byl totiž předsedou Svazu spisovatelů a uznejte sami, že na konci 50. let se s takovým člověkem opravdu nediskutovalo. Jestli měli komunisté k něčemu úctu byly to právě funkce, které si rozdělovali jako ,,novodobá“ šlechta.

Hlavní role se ujal legendární herec František Smolík, který měl velmi podobný naturel i v soukromí. Režisér Krejčík v pořadu Na plovárně s Markem Ebenem vzpomínal na natáčení jeho slavného monologu, kdy jde studentům oznámit, že jejich spolužáci byli zatčeni. Na poprvé mistr Smolík zahrál scénu velmi emotivně a režisér ho požádal o opakování s tím, aby trochu ubral na výrazu. Na podruhé se situace opakovala. Pro každého herce jsou podobné scény velmi vysilující, a tak řekl Krejčík, že scénu sjedou ještě potřetí, ale ať opravdu ubere. Ovšem i na potřetí to bylo stejné. Schylovalo se ke konfliktu. Krejčík Smolíkovi řekl, že na počtvrté už by to měl zahrát s menším dramatickým vkladem a ten na něj přede všemi zařval:,,Mám takovou scénu odvést tím vaším posraným civilizmem?“ A scénu zahrál podle režiséra. Nutno však jedním dechem dodat, že na projekci pro veřejnost, pak Smolík na chodbě Krejčíkovi řekl:,,Měl jste pravdu. Ta čtvrtá byla ona.“

Ve filmu se objevuje působivý mix starší herecké generace a nastupujících neokoukaných mladých tváří, mezi kterými nechybí ani první dáma českého filmu Jana Brejchová. Jiří Krejčík ve filmu působivě inscenuje změnu atmosféry z poklidného českého maloměsta na oázu smrti. Nejde ani tak o to, že by film věrně zobrazoval skutečnost, film je natočen jako zřetelná alegorie dobra a zla a odolává i směšné ideologické dikci té doby.

Zmínku si jistě zaslouží i další vynikající soundtrack Zdeňka Lišky, tedy legendárního skladatele takových filmů jako (Marketa Lazarová, Spalovač mrtvol nebo Údolí včel). Orchestr řídila další výrazná tvář české filmové hudby František Belfín.

Vyšší princip je bezesporu jedním z nejlepších domácích filmů a pokud jste ho neviděli, rozhodně se na něj podívejte.

A Higher Principle, Československo 1960, Režie: Jiří Krejčík, scénář: Jan Drda, Jiří Krejčík podle povídky Němá Barikáda Jana Drdy, kamera: Jaroslav Tuzar, hudba: Zdeněk Liška, střih: Josef Dobřichovský, Růžena Hejsková, hrají: František Smolík, Jana Brejchová, Ivan Mistrík, Jan Šmíd, Alexander Poster, Petr Kostka, Bohuš Záharský, Marie Vášová, Otomar Krejča, Hanjo Hasse

105 minut, 35 mm, černobílý

MFF Locarno – nejlepší herečka v hlavní roli (Jana Brejchová), cena pro nejslibnějšího herce (Jana Brejchová)