Renesanční bouřliváci

Pár historických anekdot a úsměvných postřehů o renesančních umělcích Leonardu Da Vincim a Benvenuto Cellinim z hlediska dnešního bulváru.

Slavná Saliera od Cellinniho

Myslet si, že dnešní bulvár chrlí špínu, která nemá obdoby se nezakládá úplně na pravdě. Z čeho dnešní bulvár totiž vlastně obviňuje? Z cizoložstvi? Alkoholismu? Drog? Dluhů? Pche! Takový Leonardo Da Vinci, ten by se teprve musel soudit. 

   Jacopo Da Pontormo (1494 – 1557), florentský malíř ve svém kalendáři (dnešní ekvivalent kalendáře s radami na každý den, jako kdy je vhodné dojít si k holiči, kdy sníst celou mrkev atp., ale v podstatnĕ ,,tvrdším balení”, např. s návody jak uspokojit ženu a nikoliv platonicky) uvedl o Leonardovi, že je čaroděj a společenský vyvrhel, protože ho nějací diváci viděli, jak kope lidi z hrobů a provadí s nimi úkony, které mají do studijních hodně daleko.  

  Druhý případ z minulosti mě napadl, když jsem si všiml, jak se některé lokální hvezdičky mistního šoubyznysu obviňují z ruzných podvodů, krádeží atp.   

 Benvenuto Cellini (slavný manýristický florentský zlatník a sochař, tvůrce známé slánky s Poseidonem a vynikajícího Persea) uvádí ve svém slavném životopise velice poučnou a vtipnou anekdotu.   

 Benvenuto Cellini šel po mši svaté z kostela San Piera Scheraggio ve Florencii. V tom potkal Bernardona, dohazovače a zlatníka, který se díky vévodovi stal dodavatelem mincovny a tudíž byl jeho konkurentem. Ve chvíli kdy vyšel z kostela pustil ,,sprosťák čtyři větry, které bylo slyšet až u San Miniata.”Cellinni se na něj obořil:,,Ach, ty vepře, lenochu, osle, tohle je ohlas tvých hanebných vlastností?” a běžel si pro hůl.   Bernardone se ukryl v mincovně a Cellinni po delším čekání vymyslel jinou pomstu místo toho, aby mu řádně natloukl. Napsal totiž čtyřverší a zavěsil ho do chrámového prostoru, kam chodili lidé za svou potřebou. ( Příběh je z doby ještě před Tridentským koncilem, kdy bylo v Itálii zvykem si v kostele třeba sušit prádlo). 

,,Zde leží, Bernardone, osel, prase,

špeh, zloděj, tlampač, v nehož uložila

Pandora všechny zápachy, pak proměnila

jej v skopce, Buaccio jež nazývá se.”   

Zde Cellinni ve slove Buaccio ještě použil slovní hříčku, protože význam slova je velký vůl a Bernardonův syn se jmenoval Baccio.  

  Zkrátka nic nového pod sluncem. Na druhou stranu při pohledu na nádhery, co tady oba výše zmínění umělci nechali, se budou muset naši vymetači večírků ještě hodně snažit. Přinejmenším ve tvorbě pořádných na(u)rážek.