Pár drobných poznámek k pokladu v katedrále sv. Víta

Veřejnost má konečně možnost vidět nádherné poklady shromážděné našimi předky. Je to krok, na který se čekalo desítky let, a proto mi dovolte pár poznámek o historii pokladnice zejména z období 11. - 17. století.

Pohled do pokladu

Musím se Vám k něčemu přiznat. Jako absolvent Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy jsem poklad už před lety viděl v místech, kde byl dříve uložený a zanechalo to ve mně opravdu hluboký zážitek. Vzhledem k tomu, že jsem se pokladu v minulosti věnoval i ve svých seminárních, bakalářské i magisterské práci nemohu si odpustit pár drobných poznámek, které média nemohou ve krátkých zprávách sdělit.
Každé dílo v chrámovém prostoru tzv. imago sacra má své místo a svůj smysl v celkové koncepci vnitřního uspořádání. Jelikož se nacházíme v liturgickém prostoru musí výtvarné dílo sloužit navíc ještě této funkci, která se podřizuje systému svátostin a svátků v liturgickém roku a životě církve jako společenství křesťanů. Potřeba zobrazovat Boha a světce, zadávat zlatnickým cechům předměty k ukládání drahocenných ostatků a vůbec vynakládat úsilí k oslavě Boha vedla k vytváření natolik nákladných předmětů, že vyústila k naprosto nezbytnému kroku - založení zabezpečeného prostoru pro ty nejlepší kusy chrámového pokladu.
Pokladnice byla obvykle malá místnost bez oken, nebo jen s menšími, umístěná v patře (resp. ve věži) a obtížně přístupná. Ve středověku byly v katedrále sv. Víta dvě. První byla na severu, v patře nad sakristií, přístupná po malém schodišti z interiéru sakristie. Druhá se nacházela nad klenbou jižní předsíně, jejíž funkce byl vlastně jakýsi trezor, kam se dostávalo pouze po točitých schodech z kaple sv. Václava.

PŘEMYSLOVCI
Římský císař Jindřich III. při konání synody v Mohuči učinil knížete Vratislava vládcem Čech a Polska a vložil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku a přikázal trevírskému biskupovi Egilbertovi, aby ho v Praze pomazal na krále a korunoval. Tato událost se podle Kosmovy kroniky datuje k roku 1086 a znamená tak jmenování prvního českého krále. Samotná korunovace proběhla v metropolitním kostele, předrománské bazilice sv. Víta, sv. Václava a Vojtěcha. Panovnická koruna se tak stala symbolem české státnosti, přičemž Vratislav získal stejně jako jeho bratr Spytihněv II. výsadu nosit mitru za poplatek 100 hřiven stříbra ročního poplatku od papeže Mikuláše II., čímž dal najevo, že se v jeho osobě sjednocuje světská i církevní moc, proto se stávají korunovační klenoty součástí chrámového pokladu. Druhým českým králem se stal Vladislav I., kterému byl propůjčen titul za pomoc při tažení do Lombardie a následnou pomoc při útoku na Milán císaři Fridrichovi I. Barbarossovi. Získal za to další královskou korunu a znak stříbrného lva na červeném poli.
Prvním českým králem, který získal titul dědičně byl Přemysl Otakar I. Přemyslovské korunovační koruny jsou však předmětem dohadů, protože se nám nedochovaly a známe je pouze z vyobrazení.
V této historické epoše se v církevní sféře formují diecézní biskupství, pod jejichž správu spadají jednotlivé farní kostely a začíná se vytvářet organický systém, ve kterém fungují jak vnitroorganizační pravidla církevní, tak správní a ekonomická.
V katedrální pokladnici byly uloženy ostatky světců, které pak putovaly do téměř všech oltářů a liturgických předmětů v celém království nebo mohly být předány darem významným návštěvám. Ve středověku se tam vyskytuje Sv. Václav, Sv. Vojtěch, sv. Pankrác, sv. Prokop, sv. Zikmund, sv. Ludmila, sv. Jiří a sv. Vít.

LUCEMBURKOVÉ S nástupem Lucemburků (1310) přichází do Českého království znatelný kulturní a hospodářský růst, především s osobou císaře Karla IV., který proslul jako silný panovník, významný fundátor a sběratel relikvií (např. trn z Kristovy koruny, ostatky sv. Martina a sv. Diviše). V roce 1324 vzniká jako první Bratrstvo pražských zlatníků a Emanuel Poche ve své stati o Uměleckém řemesle v Praha středověká píše věčnou pravdu:,,Na samém jejím počátku(činnosti pražských zlatníků) to dokládají jen údaje písemné, neboť jako ve všech dobách, výsledky díla zlatníků byly pro drahocennost materiálu více než co jiného vydány na pospas lidské hrabivosti."

Zásadním předmětem doby císaře Karla IV. je Svatováclavská koruna (foto), jež byla použita poprvé v neděli 2. září 1347 při Karlově korunovaci prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, který již fungoval v povýšeném pražském biskupství od roku 1344. O 10 let později známe nejstarší inventář chrámového pokladu při katedrále. Právě tento nejstarší inventář z roku 1354 už korunu zahrnuje do pokladu. Dnešním názvem Svatováclavská koruna byla zmíněna až v inventáři pokladu roku 1387 - corona preciosa sancti Wenceslai. Karel pak rozhodl svěřit korunu do péče svatovítské kapituly a dále nařídil, že koruna nesmí být dražena, prodána ani jinak zastavována a musí být používána primárně při korunovacích za poplatek 200 hřiven stříbra. Na koruně je 88 drahokamů a původně 60 perel s křížem na vrcholu, ve kterém byl asi uložen trn z Kristovy koruny. Kromě této koruny se v pokladnici nachází další královské insignie - žezlo, jablko, prsten, ale rovněž nejstarší dochovaná relikviářová schránka českého středověku v tzv. korunovačním kříži. Kříž je zhotoven ze zlata a ozdoben devíti kamejemi, dvaceti safíry, jedním smaragdem, čtyřmi spinely a perlami. Vznikl pravděpodobně přepracováním kříže ze 13. stol. a do pokladnice byl převezen z fundace Karla IV.-hradu Karlštejn. Dále je tam z této doby relikviář ruky sv. Jiří (foto) ze zlaceného stříbra posetého drahokamy, datovaný buď 1320 nebo 1380. V pokladu se z této doby nachází ještě celá řada předmětů, ale pokládám za důležité upozornit na roztroušení části pokladu z této doby do sbírek jiných institucí především pak do USA, ale i do jiných zemí v Evropě. V pokračování Lucemburské epochy dochází k nutným rozkolům mezi katolickou církví a protestanty, což vede k otevřenému boji mezi oběma tábory. Na trůn se dostává panovník Václav IV., který není schopen situaci zvládnout, což mu ovšem můžeme těžko vytýkat, když stejné náboženské nepokoje probíhají v celé Evropě a valí se jako dominový efekt. V Českých zemích však dochází k obrazoborectví, kdy husitské hnutí likviduje majetek katolické církve a jejich přívrženců. Husité vypalují a ničí kláštery, neuniká jim ani nádherný klášter na Zbraslavi. Cíleně ničí šlechtická sídla, která se nehlásí k jejich cíli. Osobně bych, ale rád zmínil, že nejsem žádný radikální zastánce žádné strany a nemyslím si, že by se mělo k problematice přistupovat s osobní zaujatostí a vášněmi, ačkoliv se v literatuře setkáváme právě s radikálními názory na tento dobový fenomén, který je podle mého názoru značně složitý na to, abych o něm vynášel nějaké jednostranné soudy. Dobové zprávy z katolické strany totiž hovoří o tom, jak papežský nuncius informoval papeže o tom, že husité stahují lidi z kůže a bubnují na ní jako na buben, což nemůže brát vážně ani ten největší fantasta (pro zájemce - přečtěte si Historia Bohemica Aenea Silvia Piccolominiho). Každá akce však vyvolává reakci, a tak král Zikmund Lucemburský vede s protestanty otevřený boj dokonce v podobě kruciát za podpory papežské moci. Jelikož je jeho armáda početná, důsledkem čehož samozřejmě mimořádně nákladná, a každý voják musí dostávat žold, dotýká se ozbrojený konflikt i inventáře ve Svatém Vítu. Roku 1420 se proto taví zlaté kusy, vyjímají se cenné diamanty, odváží se poklad na Karlštejn a Ojvín u Žitavy a král Zikmund slibuje, že vše dá do pořádku až husity porazí. Jeho sliby jsou však prázdné jako jeho měšec a v Zikmundově epoše se nedočkáme žádné výrazné obnovy, protože umírá poměrně záhy po smíru. Politická situace by se asi velmi stěží dala označit za stabilní. Na našem trůně se vystřídají panovníci Albrecht II. Habsburský(1437-1439), Ladislav Pohrobek 1453-1457 a Jiří z Poděbrad(1458-1471) během jehož vlády byl poklad převezen do Plzně a Českého Krumlova, odkud se už nikdy úplný nevrátil. V éře tohoto panovníka začíná nový fenomén. Roste ekonomická síla měšťanstva a šlechty a nastává období četných fundací jako např. Sv. Barbora v Kutné Hoře a s tím spojených objednavatelských činů.

JAGELLONCI
Do chrámových pokladnic se tak bezprostředně dostávají i dary z ryze světských sfér. V této době přibývá do pokladnice sv. Víta Kolowratská deska mistra Hanuše (typově plenář) z roku 1465. Dalším panovnickým rodem se stávají Jagellonci nastupující s Vladislavem II. roku 1471, kteří jsou podle mnohých názorů z posledních jagellonských historických konferencí velice ušlechtilým a vzdělaným rodem, ale jen stěží zvládají hrozbu z východu. Osmanští Turci ve znamení půlměsíce začínají šířit slávu islámu a nábožensky nesjednocená a boji zmítaná Evropa se musí bránit. Turci navíc disponují mimořádným majetkem a jsou schopni zdatně finančně podporovat i znepřátelené strany. Jagellonci se však nechovají macešsky a do pokladu dodávají četné dary. Poslední Jagellonský panovník Ludvík pak umírá bídnou smrtí u Moháče roku 1526, kdy se utopí i se svým koněm.

HABSBURKOVÉ Do Českých zemí tak v roce 1526 vstupuje mimořádně silný rod Habsburků, kteří si však za sídelní místo volí Vídeň. Habsburkové na chvíli odvrátí útok Turků, jsou tolerantní k protestantům a až na Maxmiliána II. jsou pravověrní katolíci. Maxmilián II. totiž sympatizoval s protestanty, což církev viděla nerada a měl za ženu svou sestřenici, což církevní zákony zakazovaly. Sídlí však pořád ve Vídni, takže se Praha od tohoto muže žádných výrazných změn nedočká. V Praze však jako místodržící působí strýc budoucího císaře Rudolfa II. Ferdinand Tyrolský, který svého synovce ovlivní svou vášní pro sběratelství a smyslem pro manýristické umění. Roku 1571 se vrátil princ Rudolf (pozdější král Rudolf II.) se svým bratrem Ernstem ze Španělska do Vídně. Rudolf tam získal solidní vzdělání, osvojil si důkladně katolickou víru, naučil se španělsky a zvykl si na výstavní sídla Filipa II. jaká dosud obýval v Madridu, Aranjuezu nebo Escorialu. Měl se tak stát osvíceným absolutistou v kterého byly vkládány velké naděje. O čtyři roky později souhlasili čeští stavové s volbou Rudolfa za českého krále s podmínkou, že se jeho sídelním městem stane Praha a ještě toho roku začala ve městě velkolepá výstavba. Rudolf, který byl synem úřadujícího císaře Maxmiliána II.(1564-1576) neměl úplně nejjednodušší pozici. Rudolf byl však vždy pravověrný katolík, což mu v očích papeže pojistil právě pobyt u ortodoxní katolické větve. Neuplynul však ani rok a 12. 10. 1576 Maxmilián II. zemřel. Na smrtelné posteli se odmítl vyzpovídat a nepřijal ani svátost posledního pomazání. Papežská kurie si však už rozhodla vsadit na jeho syna. Pomohlo k tomu to, že 27. 10. 1575, tedy ještě za Maxmiliánova života, byl zvolen říšskými kurfiřty za nového císaře a v roce 1582 se měl jasně vyjádřit ohledně restituce biskupství v područí protestantů v Magdeburku, Halberstadtu, Brémách, Cáchách ap. Rudolf II. však papeže zklamal a zaujal velice váhavé neutrální stanovisko, k čemuž měl důvod, protože papež nepodpořil Habsburky v boji o získání Polska. V roce 1583 učinil z Prahy rezidenční město a přesídlil se tam. Rudolf II. z města vybudoval nejen výstavní sídlo, ale rovněž liberální oázu, kde mohly dohromady přežívat katolíci, protestanti, Židé a dokonce i husité. Praha se stala hlavním městem říše a zařadila se tak po bok třech hlavních evropských měst - Madridu, Paříže a Říma. Rudolf začíná zvát umělce do Prahy ke dvoru, aby mohli znovu zakládat cechy a vytvářet pro něj různorodá díla. Vzniká tak pozoruhodná kolekce artificiálií (uměleckých předmětů), naturálií (přírodnin) a scientific (vědeckých předmětů).

Rudolf II. si nechá zhotovit nádhernou korunovační korunu. Korunovační koruna Rudolfa II. je tvořena ze čtyř sférických trojúhelníků, přičemž na každém z nich je samostatný reliéf znázorňující korunovaci v Praze u metropolitní katedrály Sv. Víta, korunovaci v Bratislavě na Uherského krále, císařskou korunovaci ve Frankfurtu nad Mohanem a čtvrtým je motiv Rudolf jako vítěz nad Turky. Autorství bylo připsáno Karlem Chytilem vynikajícímu dvorskému zlatníku Janu Vermeyenovi a současné bádání dosud tuto informaci nezpochybnilo. Koruna je dnes uložena v Hofburgu ve Vídni, protože se roku 1804 stala oficiální korunou Rakouska. Rudolf II. byl jediným vládcem Svaté říše římské národa německého a jeho sourozenci dostávali pouze pravidelnou apanáž. V Rakousku vede proti němu rozsáhlé konspirace jeho bratr Matyáš, které budou mít za následek 25. 6. 1608 podstoupení Uher, Rakous a Moravy. 9. července 1609 Rudolf podepisuje Majestát náboženských svobod povolující tzv. Českou konfesi, který v podstatě zabraňuje persekuci kvůli náboženství. O dva roky později dochází k nešťastné události, když žoldáci Rudolfova bratrance pasovského biskupa Leopolda, které do metropole navíc císař sám pozval, v únoru a březnu plení Prahu, protože jim nebyl zaplacen slíbený žold. Rudolf II. však nebyl schopen žádné razantnější odezvy ani zabránit volně se pohybujícím žoldnéřům. 20. 1. 1612 umírá. Je hlídaný strážemi dodanými jeho rodinou, zbaven několika částí své říše, ale zůstává alespoň českým králem. Jeho bratr Matyáš okamžitě po jeho smrti odváží na 2000 obrazů a vzácných předmětů do Vídně. S obdobím 17. století a jeho názorových proměn přichází zásadní události na rok 1627, kdy je definitivně ustanovena jako jediná možná víra římskokatolická, čímž se sjednocuje víra jedinců s panovníkem. Začíná velký válečný konflikt Třicetiletá válka (1618-1648) a mimořádně důležité je, že Habsburkové definitivně odstěhovávají dvůr zpátky do Vídně. I při plenění Prahy Švédy, kdy se roku 1648 zmocňují Hradčan však nedochází k plenění pokladu. Objevuje se nový sloh barok a s ním přichází i obrovská stavební a objednavatelská činnost. Pražští zlatníci zažívají další nebývalý boom a jejich rody vytvářejí především na Malé Straně konspirace, jejichž praktiky bych se nebál přirovnat k ,,mafii". Zikmund Winter nás krásně spravuje o praktikách sňatkové politiky a domlouvání zakázek mezi jednotlivými členy cechu (nepřipomíná Vám to něco?). Vlivem cest po Evropě, které byly pro přijetí cechu podmínkou se v barokním zlatnictví objevují zcela nové tvary a do metropolitní katedrály se v průběhu 17. století dostávají předměty objednávané arcibiskupy. Rovněž objevíme v pokladu ještě dílo Dionysia Miseroniho, jehož rod po skončení Rudolfovy epochy nezažívá právě nejúspěšnější období. Zvláštní kategorií, které jsem se dosud výrazněji nevěnoval jsou dary, které nepochází z období, kdy byly darovány, ale zase z jiných sbírek. Chrámová pokladnice sv. Víta tak v průběhu námi sledovaných sedmi století obsahuje předměty z antiky, byzance, otónské doby a mnoha dalších epoch, které byly věnovány buď světskými nebo církevními osobami. Rád bych, ještě poznamenal, že se v katedrální pokladnici vyskytuje celá řada předmětů, které jsou z vícero časových období, takže se např. na barokní monstranci probošta Dlouhoveského setkáme s ověsky od Andrease Osenbrucka, jednoho z Rudolfových pražských zlatníků (dnes jsou však už sundány). V baroku byl tento trend obzvlášť silný, když se gotická díla "vylepšovala" tendenčními současnými zásahy. Bylo to z důvodu, že gotické části byly poškozené a nebo kvůli poměrně časté modernizaci, což je fenomén o kterém se bohužel domnívám, že lidstvo jen tak ze své podstaty zcela nevymýtí.

SHRNUTÍ
Na závěr bych se pokusil o shrnutí a krátké zhodnocení tohoto tématu. Vývoj chrámových pokladnic byl formován nejen kulturními a slohovými požadavky, ale samozřejmě i okolnostmi historickými.
S významnými panovníky dostávala pokladnice metropolitní katedrály charakter světový a nikoliv jen provinční. V období nepokojů, válečných konfliktů a náboženských válek nastalo plenění a bohužel i částečné rozkradení chrámových pokladnic. Inventáře byly sepisovány na základně přirůstků zadávaných správci pokladnice, ale i dary z řad světských a církevních mecenášů.
Troufám si tvrdit, že v Českých sbírkách chrámových pokladnic se nachází opravdové kulturní hodnoty, které by měly být chráněny tak, aby bylo zabráněno jejich krádeži nebo poškození. Vzhledem k tomu, že chrámové pokladnice bývají povětšinou majetkem církve, dovoluji si tvrdit, že i církevní sbírky rovněž patří do kulturního bohatství našeho národa a mají mu být prezentovány a já jsem nesmírně šťastný, že bohatství tohoto národa si může i lid český konečně důstojně prohlédnout v nejdůstojnějším prostoru naší vlasti v metropolitní katedrále sv. Víta v samotném srdci Pražského hradu.